gyohavl.cz  en.gyohavl.cz  
Gymnázium Olgy Havlové, Ostrava-PorubaFAKULTNÍ ŠKOLA OSTRAVSKÉ UNIVERZITY, PŘIDRUŽENÁ ŠKOLA UNESCO

Výprava za krajany - expedice Banát 2019

Termín konání akce: 1.9.2019 - 6.9.2019

Letošní expedice navázala organicky na loňskou cestu do Podkarpatské Rusi, obě byly zamýšleny jako výpravy po českých stopách v zahraničí. Zčásti obnovená a novými tvářemi doplněná družina odvážných studentů pod vedením svých edukátorů - tělopravce, zeměpravce i dějepravce - se tentokráte vydala směrem jihovýchodním do rumunského Banátu, do krajiny, kterou v 19. století pomáhali úřadům rakousko-uherským kolonizovat Češi, naši dávní krajané. A jejich potomci, které jsme chtěli navštívit a poznat, tam žijí roztroušení po vesnicích a městech dodnes. Ve světě, kde se doslova zastavil čas.

 

V neděli 1. září 2019 jsme se v šest večer nalodili u Tesca do žlutého busu MAN, vítáni dvěma řidiči Romanem a Iljou a vyrazili na noční přejezd skrze Moravu, Slovensko a pak nekonečnou uherskou pustou do daleké Rumunie, do kraje banátského, našeho cíle. Ještě za tmy jsme proklouzli hranicemi i s odvážnou pasažérkou s doklady na hraně přijatelného a za pondělního rozbřesku jsme okukovali první rumunské vesnice a městečka. Po namáhavé cestě nás čekal rozptyl a hodinová procházka probouzející se tržnicí v rumunské Moldově, ranní káva a první pohledy na širý Dunaj. A pak už stoupání serpentinami k nejstarší české vesnici, ležící ve výšce okolo 400 m. n. m., k počátečnímu místu našeho několikadenního pěšího putování.

Svatá Helena (rumunsky Sfânta Elena)
Po dojezdu a přivítání naším průvodcem Lojzou Pospíšilem, brzy přezvaným na vojvodu, nastalo živelné vybalování, přebalování a přehazování batohů do dodávky, neb s řidiči a busem jsme se měli potkat až ve středu. Nachystáni na túru uvítali jsme iniciační meeting v koloniálu a zároveň hospůdce (toto spojení je zde zcela obvyklé). Cestou k němu jsme minuli dva kostelíky, katolický z roku 1879, zasvěcený sv. Heleně, a evangelický z roku 1887 (dnes baptistický). Vojvoda Alois pak popisoval trasy našeho putování pro všechny následující dny, a shrnul také historii Čechů v Banátu, která sahá hluboko do 19. století. 

Češi v Banátu
Obyvatelstvo šesti českých vesnic v rumunském Banátu tvoří z naprosté většiny Češi (90-99 procent, jak kde). Většina zdejších se živí zemědělstvím, někteří muži dělali na šachtách, které se však v posledních desetiletích uzavíraly. I přes dlouhá desetiletí života uprostřed jiných národů, především Rumunů a Srbů, si naši krajané dokázali udržet svůj jazyk, tradice a příslušnost k českému národu. Banátská čeština vás ve srovnání s tou naší současnou vás překvapí mile a úsměvně mnoha archaickými výrazy, tvary slov či slovosledy dnes již u nás doma dávno zapomenutými. Češi přicházeli do tzv. jižního Banátu jako kolonisté již v první polovině 19. století v několika vlnách. Opouštěli své domovy především kvůli špatné ekonomické situaci, muži kvůli dlouhé vojně. Tady se jim slibovala půda a osvobození od vojenské služby i roboty. Mnozí připlouvali na vorech po Dunaji! Roku 1823 byla založena Svatá Alžběta, která zanikla pro nedostatek vody, o rok později Svatá Helena. A po čase byly zakládány další.

Po historickém ohlédnutí vyrazila naše grupa s vojvodou v čele na první výšlap. Čekaly nás první kroky zdejší malebnou krajinou a vyhlídka na majestátní tok Dunaje a jeho zářez do skalních masivů pod námi. Po návrat do Heleny a krátkém občerstvení jsme už mířili na první banátský trek do Gerníku. Čekalo nás něco přes dvacet kilometrů divokou přírodou, zvlněnou a stále něčím překvapující. Bylo vedro, vyprahlo, v Banátu jsou již dva měsíce bez deště, polní cesty rozpraskané, samý prach a žádný potok po cestě. Ale zase velké množství všudypřítomných prohlubní v okolních polích, krasových útvarů, jak jsme se cestou dozvěděli. Mezi nejvýznamnější patří jeskyně Turecká díra, nad kterou jsme se během pochodu stáčeli na Gerník. Během chůze jsme si užívali náhodná setkávání se spolukráčejícími členy naší expedice. Někoho jste došli a přidali se, za chvíli zase někdo došel vás a přidal se, aby vás po čase opustil a došel jiného, a v takovémto náhodném střetávání se rodily pěkné rozprávěcí dvojičky, trojičky, skupinky, najednou byl čas mluvit spolu, na což se ve škole díky rychlému tempu edukačního procesu zpravidla nedostává. A někteří si užívali krajiny a klidu jako osamělí poutníci, meditovali, prozpěvovali či pořizovali fotografie všeho podmanivého kolem. Toto platilo po všechny dny a bylo to jedním z hlavních přínosů celé expedice.

Gerník (rumunsky Gârnic, německy Weitzenried, maďarsky Szőrénybuzás)
Pondělní putování zakončil prudký sestup, konečně jsme tady, za námi prvních dvacet kilometrů, prudkou strání padáme přímo do zahrady našeho prvního ubytovatele a hostitele. Dorazili jsme do největší z šesti českých vesnic v rumunském Banátu, položené ve výšce kolem 600 m. n. m. Přivítali nás domácí, pan Franta s manželkou i dětmi, před večeří se stavěly stany na třech stanovištích, pak přišla pravá banátská večeře, poctivá nudlová polévka, guláš a buchta k tomu na závěr. Po večeři ve dvou skupinách okuk Gerníku, kostelík, škola, napajedlo, česká hospoda se Švejkem uvnitř a milou paní hostinskou, rumunský děda jako zcela překvapivý kytarista a pěvec, veselé závody na téma „dvě bílé šmouhy na černém pozadí“.
Po první noci ve stanech a úterním probuzení mezi potulkujícími psy a kravkami, nás čekala snídaně, kterou v naší supermarketové části Evropy už skoro neznáme. Domácí máslo a sýry, chleba napečený den předem v našem stavení, šípková marmeláda, zelenina ze zahrady... Slast toho, jak věci opravdu chutnají. Po nákupech domácích produktů, marmelád a višňovky, a pak výpad na Rovensko, stále po červené, jiná krajina, od včerejška nějak proměněná, blízká čas od času Valašsku, prudké stráně, lesy bukové a dubové. Ze značené cesty vylétávaly sotva znatelné chodníčky a průlezy do strání a políček, krajinu prosvěcovaly zlaté ostrovy trávy či suché kukuřice, zralé trnky a podél cesty ostružiní moře.  

Rovensko (rumunsky Ravensca)
Stále mírně nahoru, stoupáním s krásnými výhledy do kraje, jsme na návrší v nadmořské výšce asi 750 m. n. m. našli úterní cíl, nejvýše položenou českou vesnici v Banátu, Rovensko. Je tady údajně nejzachovalejší čeština, která díky poloze a z ní vyplývající izolaci není příliš ovlivněna rumunštinou a srbštinou. Elektřina byla do této do obce na kopci zavedena až v roce 1994! Za sebou jsme měli zase něco málo přes 20 kilometrů a čekal nás klasický podvečerní bivak. Nejdříve čekání na návsi před koloniálem, až se otevře (někteří nevydrželi a zamířili na nedalekou zmrzlinu - jako zázrakem ji tu někdo točí...), pak doplnění zásob a pomalým krokem k vojvodovu bratranci Tomášovi a jeho rodině. Tentokráte všichni vystavěli své příbytky na louce za stavením domácích s překrásným výhledem do hor. Učitelské trio tentokráte děleno do jednoho klasického stanu a jednoho příbytku zvaného „rybář“, jehož výstavba zabrala dvěma konstruktérům notný čas a již nikdy se proto neopakovala. Večeře zase na skupiny, tentokráte v průjezdu do stavení, nudlová polévka, jedinečná lilková pomazánka (pro zájemce máme recept), slaný rýžový nákyp s karbanátky a fantastické buchty jako dezert. Večerní boj o jedinou sprchu, který díky rannímu učitelskému nařízení o přednosti hygienické s přehledem vyhrála ženská část naší grupy, tradiční meeting s plánováním dne příštího, tentokráte u ohniště, kytary, zpěvy, překvapivá azbestová vložka a mraky, zima, mlhy...
Ve stále chladném středečním ránu snídaně, domácí sýry a máslo, chleby ve vajíčku, marmelády, čaj a kafe. A zase skládání batohů do vozíku za auto na návěs, poslední nákupy zásob v koloniálu a padalo se lesní cestou z Rovenska stále dolů, pod mraky, do sluníčka a rumunské vesnice Sichevițy, kde čekal bus a naši milí řidiči. Úleva přišla hned, únavu z cesty vynahradil odpočinek v sedadlech a překrásné výhledy na širý Dunaj, který jsme měli po většinu cesty po pravoboku. Najednou prudká zatáčka vlevo téměř do protisměru a úzkou asfaltkou s četnými zákruty stoupali jsme vzhůru k Eibentálu. Obdiv celé posádky patřil ekvilibristickým kouskům řidičů Romana a Ilji, celkem to pak během dvou dnů šplhal a sjížděl náš žlutý bus čtyřikrát!

Eibentál (též Tisové Údolí nebo Jeventál)
Čtvrtá vesnice byla pro nás bohužel tou poslední, což nijak neubralo na dobré náladě, neb nás čekal po třídenním šlapání úplně jiný program. Rodná vesnice našeho vojvody Aloise tvoří dnes společně se sousední vsí Nové Doly (Ujbánye) největší českou komunitu v Rumunsku. Leží jen šest kilometrů od Dunaje, od přehrady Železná vrata, která tvoří přirozenou hranici se Srbskem. Vylodili jsme se s bagáží z busu přímo před legendární hospodou U medvěda, študenti rozbili tábořiště na loukách nad ní, profesorstvo zakotvilo na bidlech v místním pokojíku. A pak procházkou na večeři, terasa nedaleké nově otevřené restaurace, guláš a pak zlatý hřeb podvečera. Výplaz do prudké stráně naproti Medvědovi, cestou pověstného vrchařského běžecko-lezeckého závodu. A na vrchu pod vlajkami, českou, rumunskou a evropskou, při západu slunce čtení povídek Matěje Hořavy z knihy Pálenka, ověnčené roku 2015 cenou Magnesia litera pro objev roku. A vše, čeho jsme se za dosavadní putování dotkli, co jsme letmo viděli a poznali, vše prožité, poznané a procítěné se nyní ladně prolínalo s rytmem a obrazy jeho banátských příběhů.

Čtvrteční ráno nás čekala snídaně na terase, moře zeleniny, lilková pomazánka, marmelády, chleba a pak dlouho očekávaný výjezd busem dolů k hlavní cestě a od ní pak do Peştera Ponicova, největší jeskyně v Dunajské soutěsce ležící nedaleko městečka Dubova, která je částečně zatopena vodou. Korytem vyschlého potoka tmou s čelovkami několik stovek metrů jeskynního labyrintu a síní s krápníky až ke skalnímu portálu otevírajícímu výhled na Dunaj, tam do plavek a ze tmy plavba teplou řekou ven do světla. Po vodním dovádění a plavání náskok do lodí, divocí rumunští říční jezdci, hudba i čluny fičely naplno, vlny před námi i za námi, nádherné scenerie na řece i obou březích. Kolem kláštera Mănăstirea Mraconia pod silniční most až k výhledu na sochu Decebala. Ze skály na nás přísně hleděla vytesaná obří tvář dávného dáckého náčelníka, jenž tu vládl v letech 87 až 106 našeho letopočtu a statečně bojoval proti Římanům. Po krátkém přesunu busem zastávka s procházkou k údajně nejkrásnější vyhlídce na Dunaj, hodinový špacír tam a zpět. Občerstvení v koloniálu u hlavní silnice, provozovaném českou majitelkou a zpátky do Eibentálu. Návštěva v místní škole. Vojvoda Lojza vzpomínal na svá školní léta, učí se tu rumunsky, ale působí tady taky český učitel. Pak babka kořenářka Josefka, nákupy likérů, keramických hrnečků a medu, večeře, a po ní prohlídka domácí palírny, višňovka, slivovce, marmelády fíkové i jiné. Po návratu z opravdu vlastivědné procházky poslední kulturní večer s písněmi českými, slezskými i moravskými doma u Medvěda. Opravdu procítěné a důstojné rozloučení s krajinou našich krajanů.

Páteční snídaně a návrat k Medvědovi, naloďování, focení řidičské naděje příštích let z řad studentstva za volantem žlutého busu a společná fotka, úplně poslední. Učitelské duo So-Ši-Ku bylo před nastoupenou grupou expediční dekorováno vyslanci žactva třemi kapitánskými čapkami a prohlášeno za lodivody společné plavby, zkrátka všichni na jedné lodi. Mávání paní Štefce od Medvěda a jejímu muži, oblíbený sjezd křivolakou asfaltkou dolů z hor. Poslední pohledy na Dunaj, pak už jen rumunské vnitrozemí, benzinky, uherská rovina. Po cestě došlo i na vyhlašování zvláštních cen udílených tradičně učitelstvem studentům i řidičům – letošní kategorie: Láska z Banátu / Banát Riders / Banátský slavík / Banátský lepič / Banátský rapper / Mokří banditi z Banátu / Banát harmonik roku / Banátský likvidátor / Banát azbest roku. Ti, kterým unikly speciální ceny, obdrželi alespoň ceny útěchy. Pozdní večeře v několika fastfoodech na Rohlence nás symbolicky vrátila zpět do konzumní reality a přiblížila Ostravě, kde již rodičové kol půlnoci dychtivě očekávali své ratolesti. 

Cestu doporučujeme všem milovníkům krásné přírody, českých tradic a zase jako loni z čistě terapeutických důvodů všem těm, kteří stále dokola opakují, jak se nám těžce vede...

http://www.dovolena-banat.cz/

Za učitelské trio sepsal Petr Šimíček

  • Publikováno: 7.9.2019

Fotografie

Naše gymnázium

Gymnázium Olgy Havlové, Ostrava-Poruba
Adresa: Marie Majerové 1691
708 00 Ostrava-Poruba