BANÁTSKÁ EXPEDICE 25

Zase po roce vyrazila skupina pětatřiceti studentů našeho gymnázia na tradiční expedicí za krajany do rumunského Banátu, do krajů našich dávných krajanů, kteří se tam v rámci kolonizační vlny vydali v časech monarchie. Jejich potomci, které každoročně navštěvujeme, potkáváme a poznáváme, tam žijí v šesti rozesetých vesnicích dodnes, ve světě, ve kterém se doslova zastavil čas.

V neděli 31. srpna jsme přes Moravu, Slovensko a Maďarsko dojeli již první den měsíce září do Rumunska, za volantem tradičně zkušené duo Honza a Zdeněk. Po dojezdu do Banátu přes Novou Moldavu jsme se vylodili a přebalili na Svaté Heleně, setkali se s naším věrným vojvodou Lojzou Pospíšilem, udělali krátkou poradu, a vyrazili pěšky na Gerník, patnáct kilometrů přes banátské louky, kol napajedla, do strmých svahů a pak smíšenými lesy až k vyhlídce a pak dolů do největší z šesti českých vesnic v rumunském Banátu. U domácích pravá banátská večeře, stavba stanového města a společenský večer před místním koloniálem. Ráno snídaně, balení, nakládání bagáže a prudkými schody vzhůru na Rovensko. Přes mlýnky, vodopády, putování krásnou zvlněnou krajinou a jako vždy tradiční zastávka U Filipa, milé chvíle s Jirkou Vokurkou, pečovatelem o poutníky procházející, pak už jen stále mírně nahoru, stoupání s krásnými výhledy do kraje, na návrší v nadmořské výšce kolem osmi set metrů nad mořem do nejvýše položené české vesnice v Banátu k vojvodovu bratranci Tomášovi a rodině Pražáků. Stanové městečko na louce za stavením domácích s překrásným výhledem do hor, večeře na skupiny v průjezdu do stavení a večer oheň za Rovenskem s výhledem do krajiny, zpěvy, akordy kytar a harmoniky tahací. Ráno zase balení, skládání batohů do dodávky, pak stálé nekonečné klesání lesní cestou z Rovenska stále dolů do rumunské vesnice Sichevița, kde čekali noví mladí řidiči, neb jsme si busy prohodili s jinou českou školní expedicí. Čekaly nás překrásné výhledy na širý Dunaj a dobrodružné stoupání vzhůru k Eibentálu (též Tisové Údolí nebo Jeventál), který tvoří společně se sousední vsí Nové Doly (Ujbánye) největší českou komunitu v Rumunsku. Batohy jsme vyložili tradičně před legendární hospodou U Medvěda, tábořiště vzniklo na louce nad ní, povečeřeli jsme na terase nedaleké nové restaurace a pak užívali tradiční večer v medvědím rytmu a fandění statečným mladíkům, kteří vybíhali k vlajkám do prudkého srázu v rekordních časech! Po snídani nás čekal sjezd busem do přístavu s výhledem na masivní skalní reliéf vládce Decebala, nalodění do dvou lodic a divoká plavba kol kláštera Mănăstirea Mraconia až ke skalnímu portálu otevírajícímu výhled do největší jeskyně v Dunajské soutěsce ležící nedaleko městečka Dubova, Peştera Ponicova. Pak tmou s čelovkami několik stovek metrů jeskynního labyrintu až k východu, po cestě netopýří kolonie. Busem pak zpět do Eibentálu na oběd, v mezičase špacír, nákupy medů, marmelád, bylinkových čajů a domácích likérů pro rodiče u Josefky, Boženky, na závěr putování návštěva místní palírny. Po obědě nás čekal osmikilometrový výšlap kolem dávné šachty a kolonie v Ujbánii lesem nahoru na nádhernou planinu Známane ve výšce přes tisíc metrů. Tam jsme měli přichystaný oheň, rumunské speciality na grilu, večer zpěvy kolem plamenů, nádherný západ slunce a spaní pod širákem. Ráno jsme sběhli dolů do Eibentálu, nalodili veškeré věci do busu a pak už jen dlouhá noční cesta domů.

ČEŠI V BANÁTU

Obyvatelstvo šesti českých vesnic v rumunském Banátu tvoří z naprosté většiny Češi (90-99 procent, jak kde). Většina zdejších se živí zemědělstvím, někteří muži dělali na šachtách, které se však v posledních desetiletích uzavíraly. I přes dlouhá desetiletí života uprostřed jiných národů, především Rumunů a Srbů, si naši krajané dokázali udržet svůj jazyk, tradice a příslušnost k českému národu. Banátská čeština vás ve srovnání s tou naší současnou překvapí mile a úsměvně mnoha archaickými výrazy, tvary slov či slovosledy u nás doma již dávno zapomenutými. Češi přicházeli do tzv. jižního Banátu jako kolonisté již v první polovině 19. století v několika vlnách. Opouštěli své domovy především kvůli špatné ekonomické situaci, muži kvůli dlouhé vojně. Tady se jim slibovala půda a osvobození od vojenské služby i roboty. Mnozí připlouvali na vorech po Dunaji! Roku 1823 byla založena Svatá Alžběta, která zanikla pro nedostatek vody, o rok později Svatá Helena. A po čase byly zakládány další.

Cestu doporučujeme všem milovníkům krásné přírody, českých tradic a stejně jako každoročně z čistě terapeutických důvodů všem těm, kteří stále dokola opakují, jak se nám těžce vede...

https://www.visitbanat.com/expedice