Naše cesta projektem "Z místa, kde žijeme"

Původně jsme chtěly tento článek zpracovat jako inspiraci a průvodce pro studenty, kteří by měli letos zájem se projektu Z místa, kde žijeme také zúčastnit, avšak jsme momentálně bohužel zjistily, že letošní ročník z důvodu zrušení vypsaného dotačního řízení na rok 2026 v rámci programu Podpora paměťových agend Úřadu vlády České republiky nebude realizován. Přesto je v plánu tento projekt obnovit v roce 2027. Jakožto studentky, které v uplynulém roce tímto projektem prošly, bychom vám každá svým pohledem chtěly zprostředkovat naše dojmy a popsat, jak celý projekt probíhal. A zájemcům, kteří by se do případného budoucího ročníku chtěli zapojit, poskytnout informace o tom, co od projektu čekat.
Úplně prvním krokem k zapojení do soutěže bylo přihlášení pětičlenného týmu studentů. Naším úkolem bylo nahrát rozhovor s pamětníkem, kterého se nějak dotkly represe komunistického režimu. Následně jsme v druhé části projektu měly propojit pamětníkův příběh s příběhem soudobého člověka, jehož život byl také poznamenán podobným způsobem jako náš pamětník v minulosti.
Při sestavování týmu jsem se pokusila oslovit studentky z nižších ročníků. A tak se náš tým skládá ze zástupkyň tří tříd. Tým však nemusí být nutně složen z nadšenců historie. Výhodou je určitě mít mezi sebou i zástupce, který si dokáže poradit s nahrávací technikou, střihem videa atd.
Po přihlášení jsme dostali od organizátorky projektu pozvánku k účasti na workshopovém víkendu v Praze. Tento pobyt jsme pojaly jako skvělou příležitost pro teambuilding, ať už z hlediska společné cesty vlakem, na ubytování nebo při procházkách Prahou. Náplně workshopů byly různorodé. Od tipů o tom, jak nejlépe nahrát rozhovor s pamětníkem, přes dělbu rolí a práce v týmu až po besedu s místní pamětnicí. Na programu jsme se také seznámily s ostatními týmy z různých koutů naší republiky.
Po návratu z tohoto plně nabitého víkendu jsme se pustily do hledání pamětníka v našem okolí, který by byl pro náš projekt ideální. Nesmím opomenout snahu a pomoc v hledání od našich blízkých i učitelů, kteří byli velmi ochotní nám pomoci. Poté, co jsme se zkontaktovaly s naší pamětnicí a domluvily jsme se na termínu, kdy bude natáčení rozhovoru probíhat, jsme se pustily do chystání nahrávací techniky a vypracování otázek, které jsme jí předem poslaly, ať se na ně může dopředu připravit.
Isabela Siudová 8.A

Příprava otázek může znít na první pohled jednoduše, ale teprve když si to člověk vyzkouší, zjistí, jak náročné sestavit takové otázky pro pamětníka je. Otázky totiž nemohly být pouze obecné, když jsme chtěly zjistit, jak se život pamětnice odvíjel. Hlavní body, na které jsme se při vymýšlení otázek zaměřovaly, byly srozumitelnost, nekomplikovanost a snaha, aby na otázku byla možná delší odpověď. Při vytváření otázek nám moc nepomáhala ani skutečnost, že jsme byly v týmu ze tří tříd. Tudíž domluvit schůzky, kdy jednotlivé otázky vymyslíme (jelikož jednou se sejít by bylo opravdu málo), bylo velice komplikované. Nejednou se stalo že někdo nedorazil buď z důvodu dopisování testů nebo třeba návštěvy lékaře.
Natáčení už probíhalo skvěle, na to že jsme se bály, zda vůbec stihneme vše potřebné natočit. Pamětnice paní Bzonková si totiž nebyla jistá, zda nám zvládne vyprávět více času než hodinu. Nakonec jsme u ní strávily dohromady šest hodin a většinu času nám odpovídala na naše náročné dotazy. Co se týče výdrže, měly jsme naopak problém my, jelikož jsme se při natáčení snažily vydržet v co největším tichu, a proto jsme v době nahrávání nejedly ani nepily. Jednoduše řečeno po dvou a půl hodinách sezení nám nebylo úplně nejlépe. Času, který nám pamětnice věnovala, si moc vážíme, jelikož tušíme, že nám to nepomohlo pouze k úspěšnému naplnění projektu, ale dalo nám to i něco do života.
Hana Šebková 7.B

Dalším krokem bylo nalezení příběhu ze současnosti, který by se podobal tomu, jež prožila paní Bzonková. Naštěstí jsme na hledání nebyly samy - lidskoprávní oddělení organizace Člověk v tísni nám přidělilo příběh ruské dívky Máši a jejího otce Alexeje.
V roce 2022 nakreslila tehdy pouze dvanáctiletá Máša v hodině výtvarné výchovy obrázek, který otevřeně vyjadřoval postoj proti válce na Ukrajině. To, co následovalo, by si nepřál zažít nikdo z nás. Škola zavolala policii a dům, kde Máša se svým otcem žili, byl prohledán zpravodajskou službou. Alexej údajně zdiskreditoval svými příspěvky na sociálních sítí armádu. Byla mu udělena pokuta a poté domácí vězení. Máša byla převezena do dětského domova a (stejně jako paní Bzonková) byla násilím oddělena od otce. Ten se pokusil z vězení uprchnout, ale byl zadržen, brutálně zbit a uvězněn. Jeho právníkovi se nakonec podařilo navázat kontakt s dětským domovem a dívka mohla otci poslat vzkaz: „Ničím jsi se neprovinil a všechno, co děláš, je správné. Nikdy se nevzdávej. Miluju tě, jsi hrdina. Můj hrdina.“ Na rozdíl od příběhu paní Bzonkové a jejího otce měl tento šťastný konec. V roce 2024 byl Alexej propuštěn a s dcerou se mohl konečně znovu setkat.
Během prezentace jsme účastníky vyzvaly, aby ve skupinkách znázornili současnou politickou situaci formou kresby. Potom jsme je seznámily s příběhem Mashy a Alexeje. Jen obyčejný obrázek stačil v Rusku k tomu, aby režim obrátil jejich životy naruby. Proto si važme toho, že žijeme v demokratické zemi a můžeme svobodně vyjadřovat své názory.
Lenka Kubová 7.B

Role jsme si rozvrhly poměrně jednoduše, protože každá z nás během semináře v Praze poznala samu sebe, a tak věděla, jaké jsou její silné stránky a čím může týmu nejvíce přispět. Pro mě osobně to byl sběr informací o dané problematice a hledání souvislostí mezi příběhy, které náš tým zpracovával. Naopak bych nejspíše neobstála v tvorbě videa tak, jako to dokázala Hanka Šebková, která už měla před projektem s technikou značné zkušenosti. Isabela Siudová a Natálie Kopecká si vzaly na starosti příběh pamětnice a tvorbu prezentace. A aby to bylo vyrovnané, Lenka Kubová mi pomohla s příběhem Máši, což jsem při výsledné prezentaci opravdu uvítala.
Největším problémem, na kterém se všechny jednoznačně shodneme, bylo najít v našich rozvrzích společný čas. Protože chodíme do jiných ročníků a všechny máme různé volnočasové aktivity, bylo velmi obtížné sejít se dohromady a vyřešit potřebné záležitosti. Další problém nastal, když jsme se chtěly sejít s naší pamětnicí, paní Bzonkovou. Nebylo to rozhodně snadné, ale přece jen se to Isabele povedlo, a tak jsme rozhovor úspěšně natočily. Samozřejmě jsme řešily mnoho dalších věcí, například kde budeme prezentovat, pro kolik lidí to bude, koho všechno pozveme a zda to bude i pro širokou veřejnost. Na tyto otázky a mnohé další jsme se musely společně domluvit.
Výsledná prezentace se odehrála v knihovně kousek od naší školy a přišli na ni zájemci z různých tříd, které téma něčím zaujalo. V neposlední řadě sehrála svou roli také tréma a nervozita z prezentování, alespoň pokud mohu mluvit o svých pocitech. I přes mnoho problémů a chvil, kdy se některá z nás mohla cítit v koncích, si myslím, že jsme všechny udělaly kus práce a máme být na co hrdé. Pocit z krásně odvedené prezentace i přátelství s paní Bzonkovou nám navíc zůstane v srdci ještě hodně dlouho.
Ela Strnadová 7.B

Zpočátku jsem si upřímně nebyla stoprocentně jistá, co mám od celého projektu vlastně vůbec čekat. Týmová a aktivní práce na celoroční aktivitě pro mě byla trochu ,,strašákem”, ale především novou a neznámou zkušeností. Po prvním společném setkání v Praze a absolvování několika různých workshopů a přednášek, si odtud každá z nás odnesla řadu užitečných poznatků a dovedností, které nám později pomohly i v našem zpracovávání a rozvržení celého projektu. Hlubší orientace a porozumění tomu, jak správně a efektivně pracovat s technikou, zachytit ideální střih a moment rozhovoru pro nás byly asi tím nejtěžším oříškem. K dosažení našeho finálního výstupu nás zejména dovedla naše otevřená komunikace v týmu, i přes menší zádrhele, týkající se domluvy termínu setkání a časovému presu. Sama za sebe vnímám naši pětici holek, které spolu až do začátku projektu neměly větší možnost
sblížení, jako skvělou partu, která se dokázala shodnout a navzájem si rozvrhnout jednotlivé úkoly.
Schopnost neboli umění naslouchat příběhům lidí, kteří se o ně neváhají podělit s mladšími generacemi, je opravdu dar. Rozhovor s pamětnicí Janou pro nás byl svým způsobem jedinečný, protože jsme měly nejen tu možnost vyslechnout si její dechberoucí a poutavý příběh plný trýzně, boje, avšak hlavně lásky, ale také nezapomenutelný zážitek na příjemně strávený den s neobyčejně silnou ženou, která až do posledních let svého života zůstává neuvěřitelně pozitivním a úctyhodným člověkem.
Za spolupráci na projektu vděčíme i naší paní učitelce Kantorové, bez její pomoci a podpory by jeho realizace nikdy nebyla možná. Také děkujeme všem koordinátorkám projektu za jejich ochotný a vřelý přístup, včetně rad a doporučení, které nám vždy rády poskytly. Pokud vás myšlenka projektu zaujala, neváhejte se do něj příští rok přihlásit!
Natálie Kopecká 3.C

Pokud jste dočetli až sem, tak doufáme, že jsme vás od účasti zcela neodradily a věříme v pravý opak. Pokud byste i tak váhali, nebojte se zeptat např. paní Kantorové, která má s tímto projektem zkušenosti a společně můžete najít další zájemce. Pokud se do projektu zapojte tak vám držíme palce a hlavně si to užijte!

Odkaz na náš projekt na webu JSNS: https://www.jsns.cz/projekty/pribehy-bezpravi/z-mista-kde-zijeme/stejne-pribehy-jina-jmena-2025#gymnazium_ostrava