Vzpomínka na Olgu Havlovou Před 25 lety, 27. ledna 1996, zemřela Havla Ol

Před 25 lety, 27. ledna 1996, zemřela Havla Olga Havlová, první manželka Václava Havla, zakladatelka Výboru dobré vůle, statečná žena, jejíž jméno nese naše gymnázium. Přinášíme vzpomínku na ní, kterou při této příležitosti pro Lidové noviny napsala Petruška Šustrová. Text doplňuje aktuální fotografie z Hrádečku, kterou nám zaslal přítel a dvorní fotograf manželů Havlových Bohdan Holomíček.

Nemyslela jen na sebe
Před pětadvaceti lety zemřela Olga Havlová

V mrazivém lednovém dni roku 1996 stála před Pražským hradem nedohledná fronta lidí, aby mohli vzdát poslední poctu zemřelé manželce prezidenta republiky. Než se Olga stala první dámou Československa, prošla několika životními obdobími: byla děvčetem z proletářského Žižkova, uvaděčkou Divadla Na zábradlí, disidentkou, „statkářkou z Hrádečku“, zakladatelkou Originálního videožurnálu. Ze všech těch období si do dalšího života mnohé odnesla. Z dětství a mládí lásku ke knihám a k živé kultuře, z divadla přátelství s mnoha významnými představiteli české kultury, z období disentu vřelé vztahy s mnoha disidenty, odvahu a nezlomnost. Celý život provázela Václava Havla, jemuž byla mocnou oporou a kterou pokládal za neodlučitelnou součást života. Zcela rozdílný rodinný původ pro něj nic neznamenal – neposuzoval lidi podle toho, z jaké rodiny pocházeli, ale podle toho, jací byli.

V disentu
Seznámila jsem se s Olgou v roce 1977, když byl Václav poprvé ve vězení, a udělala na mne velký dojem. Měla nesmírnou přirozenou noblesu, když vešla do místnosti, lidé automaticky vstávali. Přitom se chovala velmi neokázale, nedrala se do popředí, pozorně naslouchala a věcně a mnohdy vtipně komentovala to, co slyšela. Uměla vyhmátnout jádro problému,  měla spoustu nápadů, byla vždycky ochotná podat pomocnou ruku. Lidé se kolem ní přirozeně sdružovali spoléhali na ni. Nejčastěji na Olgu vzpomínám v souvislosti se zvláštní disidentskou institucí, která se jmenovala Svépomocná lidová knihovna Hrobka. Olga byla jednou z jejích zakladatelek. Původně mělo jít opravdu o knihovnu, knihovnu brakové literatury, ale časem se z ní od začátku osmdesátých let (Václav byl v té době zase v kriminále) vyvinula svébytná společnost, která pravidelně pořádala v Praze Silvestra a každý rok 11. července oslavu Olžiných narozenin na Hrádečku. Hrádeček Havlovi koupili v roce 1967 a bylo to skutečně pohostinné místo. Léta se tam konaly „sjezdy spisovatelů“ – tedy spisovatelů neuznávaných komunistickým režimem, autorů knih vyřazených z knihoven. Havlovi byli báječní hostitelé a Olžina role se zdaleka neomezovala na mytí nádobí. To byl na Hrádečku ostatně trochu problém, nikdy tam nebylo dost vody a Olga dobrovolné pomocníky bedlivě hlídala, zda zbytečně neplýtvají vodou. Jak plynul čas, návštěvnictvo Hrádečku se postupně proměňovalo, a letní oslavy narozenin „statkářky Olgy“, jak jsme o ní často mluvili, stejně jako Silvestry vždycky provázely živé obrazy a občas i divadelní představení. Andrej Krob, který měl s manželkou chalupu hned v sousedství, to natáčel. Narozeninové i silvestrovské oslavy mívaly jednotný ráz – milionářský večírek, Praha magická, dožínky, zabíjačka a mnoho dalších. Před oslavou zasedal „štáb“ dobrovolníků, který vymýšlel živé obrazy. Olga byla vždy jeho členkou, a jak vzpomínali účastníci, byla to přinejmenším stejná legrace jako oslava sama.

Má vlast
Asi vrcholným Olžiným číslem bylo, když jednou pár dnů před oslavou zasedla na Hrádečku v kuchyni a sepsala divadelní hru „Má vlast, aneb „Příchod praotce Čecha“. Staré pověsti české se v ní mísily s událostmi aktuálnějšími – poté, co Čech, Lech a Mech se svou družinou dorazili na Říp, někteří poutníci pokračovali dál. Vlastimil, Zbyněk a Jiřoněm zpodobňovali naše přátele Vlastu Třešňáka, Zbyňka Benýška a Jirku Němce, kteří odešli do exilu. Vystupovala tam Kazi, Teta, Libuše, Přemysl (kterého hrál Václav Havel) i Krok, a všichni přítomní se náramně bavili. Nutno dodat, že jsme v těch dobách oddech a zábavu všichni opravdu potřebovali. Nebylo snadné snášet stálý estébácký tlak ani protivenství režimu. Takřka nikdo z lidí, kteří oslavy navštěvovali, nemohl dělat své původní povolání, všechno otravovaly věčné výslechy, zadržení na osmačtyřicet hodin. Všechny nás trápilo, že naši přátelé sedí ve vězení a jiní odjeli do exilu: byli jsme přesvědčeni, že už je nikdy neuvidíme. Ty oslavy nebo jen prosté posezení s přáteli nám dodávaly energii, zaháněly skleslost a žal, doslova nám vracely chuť žít a něco dělat. Olga byla při tom vracení sil pravým životabudičem a skvělou hostitelkou. Není to legrace, pozvat si domů desítky lidí a starat se o ně, i když se pomocných rukou samozřejmě našlo dost. Nebyly to jen oslavy: když Václava zavřeli, ujala se Olga spolu s Ivanem Havlem Edice Expedice a v samizdatových knihách opsaných na psacím stroji se skvělo: „Pro své přátele opsala Olga Havlová“. Za to se člověk mohl dostat do vězení. V roce 1985 Olga iniciovala vznik samizdatového časopisu O divadle a v roce 1987 samizdatový zpravodajský magazín Originální videožurnál, díky němuž se zachovaly hodiny nahrávek, které dodnes zpřítomňují, jak to v tehdejším Československu chodilo.

První dáma
A přišel rok 1989, komunismus padl a Václav Havel se stal prezidentem. Olga o roli první dámy nestála, nerada na sebe upoutávala pozornost a neměla ráda oficiálnost. Bylo jí však jasné, že to jinak nepůjde, a zhostila se té role skvěle. Nebylo jí po chuti jen stát manželovi po boku při oficiálních návštěvách, a tak si našla vlastní cestu. Hned v roce 1990 založila Výbor dobré vůle Olgy Havlové, jehož cílem bylo pomáhat potřebným: lidem se zdravotním postižením, lidem opuštěným a diskriminovaným. Byl to jeden z prvních velkých charitativních podniků v polistopadovém Československu i v ostatních státech, které se zbavily komunismu. Výbor dobré vůle, financovaný z Nadace Olgy Havlové založené v roce 1992, působí dodnes a přispívají na něj lidé a instituce z České republiky i ze zahraničí. Lidí, jimž pomohl a pomáhá, je bezpočet Olga za svou činnost dostala řadu místních i mezinárodních cen a uznání, ale hlavně nastavila laťku, na kterou doposud žádná z pozdějších prvních dam nedosáhla. „Chovám se podle toho, co si myslím,“ řekla Evě Kantůrkové v rozhovoru v roce 1979. A co si o ní myslela společnost, na to odpověděli ti lidé, čekající po tom, co 27. ledna 1996 zemřela, v mraze dlouhé hodiny ve frontě, aby jí mohli vzdát čest.

Petruška Šustrová